Malá dírka, velká lekce

Předevčírem mému muži udělali měsíc plánovaný odběr kostní dřeně, aby se dalo provést histologické vyšetření a zjistila se definitivní diagnóza. Protože tu zatím stále nemá. Abyste si dokázali představit, co znamená odběr kostní dřeně ve skutečnosti, tak si vzpomeňte na tu tenkou dutou jehlu, kterou vám někdy píchli do žíly pro odběr krve. Dutá jehla pro odběr kostní dřeně je o dost tlustší a pevnější, aby se při průchodu kostí nezlomila nebo neohnula. Taky proto po ní zůstane v těle, konkrétně v bedrech, o dost větší díra. Ale protože měkké tkáně kůže a podkoží jsou pružné a různě se proti sobě posouvají, tak obvykle není potřeba tuhle cca 3 mm velkou dírku zašívat. Všichni pacienti si po odběru počkají v nemocnici ještě 20-30 min, aby se zdravotníci přesvědčili, že se jim rána zatáhla a nekrvácí. Dostanou obvaz a pak se můžou vrátit vesele domů. Den se nesmějí sprchovat ani fyzicky namáhat, ale od následujícího dne už můžou mít běžný režim.

My jsme si to s mužem představovali přesně tak, navíc on už v předchozích atakách své nemoci tuhle proceduru vícekrát zažil a vždy to proběhlo bez komplikací. Tentokrát se ovšem situace vyvrbila poměrně dramaticky. V úterý kolem půl třetí odpoledne jsme z nemocnice odjížděli s tím, že rána je krytá a nekrvácí. Po hodině jízdy autem domů nadále vše v pořádku. Když jsem se za další hodinu vrátila domů po tom, co jsem objela školy a posbírala děti z odpoledky a družiny, všiml si manžel, že mu něco teče po bedrech a ejhle, ono krev z rány. Takže jsem ho uložila do postele na břicho, sundala prosáklý obvaz, očistila ránu, zastavila krvácení vstřebatelnou houbou Surgispon, zakryla, naložila chladicí pytlík a manžela nechala v téhle poloze v klidu odpočívat. Nebylo to pro něj sice nejpohodlnější, protože obvykle spí na zádech, ale po stresujícím dni tak jako tak usnul.

Asi po 4 hodinách se večer probral, ale rána zase prosákla. Takže druhý převaz. Natáhla jsem do postele pod prostěradlo pro jistotu nepromokavou podložku a šli jsme spát. Zhruba ve tři v noci mne muž vzbudil, že když šel na WC, tak zjistil, že má prosáklou noční košili od krve. Čili mne čekal třetí převaz včetně asi 10-minutového mačkání rány, aby se krvácení zastavilo. Druhý den ráno asi v půl osmé už manžel docela vynervovaný, nevyspalý, opět krvácející. K tomu krvavé fleky a sraženiny v posteli, na pyžamu a na dece. Prosákla i dosud nepromokavá podložka, takže bylo navíc třeba sundat potah z matrace. Muž volal do nemocnice, co má v téhle situaci dělat. Instrukce byla: „Přijeďte co nejdříve.“ Jenže doma všude krvavé hadry, my oba mizerně vyspalí, navíc nikdo ještě ani nesnídal. V domácí lékárničce jen poslední zbytky obvazového materiálu a drobek Surgisponu, leukoplast došla už v noci. Navrch se ukázalo, že nejmladší dcera je od předchozího dne zdravotně oslabená, se zesilujícím kašlem a rýmou, čili bylo jasné, že do školy nemůže a s sebou do nemocnice ji vzít taky nelze. Tomu říkám krize!

Naštěstí naše prostřední dcera byla ještě doma, neb místo školy měla jít až na desátou do galerie instalovat výstavu. Za tři měsíce jí bude šestnáct a je velmi šikovná a spolehlivá. Vysvětlila jsem jí situaci a požádala ji o pomoc. Odvolaly jsme její účast na instalaci výstavy, pomohla mi svléknout postel, odmočit zkrvavené prádlo a hodit ho do pračky. Já zapojila kreativitu a obvázala muže vším, co doma ještě zbylo, aby cestou do nemocnice obvaz neprosákl až na oblečení nebo dokonce na autosedačku. My s mužem jsme se zvládli nasnídat, obstarala jsem i malou a pověřila starší dceru péčí o ni. Ještě jsme domluvily se sousedkou, aby na holky dohlédla, zatímco budeme pryč. Na poslední chvíli mi ještě přinesla zbytek leukoplasti, co našla doma, na lepší fixaci manželova obvazu.

V devět jsme konečně mohli vyrazit z domu směr Karlovy Vary. Manžel ještě vymyslel zlepšovák a kolem pasu si do kalhot nacpal pod košili froté ručník :-) Odřídila jsem to už v klidu a na desátou jsme byli u nemocnice. Na jediný volný flek na parkovišti jsme se nacpali díky manželově obratnosti a pár drcnutí do auta před námi a za námi. Chtělo se mi napsat, že jsme po výstupu z auta upalovali na hematologii, ale v reálu jsme se docela ploužili, neb manžel byl opravdu groggy. Z přízemí do prvního patra jel výtahem, přičemž normálně těch dvacet schodů v pohodě vyjde a udýchá. Čekárna na hematologii byla téměř plná, což mne docela překvapilo. Manžel se ohlásil na sesterně a za chvíli ho už vzala lékařka do ordinace. Mám dojem, že všichni ostatní čekající byli poměrně zaskočeni touhle rychlostí, protože jak jsem při předchozích návštěvách vypozorovala, obvykle i při objednání na konkrétní čas člověk ještě nejméně půl hodiny čeká na pozvání do ordinace.

Já byla pro změnu vyvedená z míry tím, když se manžel po necelých deseti minutách vynořil se zprávou, že místo do auta a domů směřujeme na chirurgii! Na hematologii jsou sice zcela schopní vyvrtat člověku 12 cm hlubokou a 3 mm širokou díru skrz kůži až do kyčelní kosti, ale nemají vybavení a kvalifikaci na to, aby tuhle díru zašili !? Aspoň že mužovi převázali ránu a zhodnotili, že to bude max. na jeden steh. Ale ten prostě musí udělat chirurg na příslušné ambulanci, to hematolog nemůže. Takže jsme se přesunuli labyrintem chodeb, schodišť, výtahů a automatických dveří do jiného pavilonu, kde jsme na akutním příjmu tuhle pouť před zhruba měsícem začali. Manžel vyfasoval na chirurgii jeden steh do zad, nový obvaz a krize byla zažehnána. Pak jsme konečně mohli vyrazit na cestu domů. To bylo včera. Na dnešek se slušně vyspal a dneska dopoledne už celkem vesele vyrazil na procházku na naši oblíbenou vyhlídkovou trasu, plný elánu a dobré nálady.

Jak už je naším zvykem, vždycky se v takových situacích zabýváme zkoumáním, co za tím vězí? Proč tentokrát můj muž po odběru kostní dřeně cedil krev, když v minulosti jej zvládl bez potíží jako ostatně valná většina jiných pacientů? Došli jsme postupně k tomu, že jeho primární nastavení před odběrem bylo docela bojovné. Šel tam totiž s přesvědčením, že on ví líp než lékaři, co mu je – pro něj je to zcela nepochybně ta stejná nemoc, která přes 20 let v klidu spala. Proto si byl také naprosto jistý, že odběr kostní dřeně není potřeba a že se mu podrobí jen proto, aby lékařům a jejich standardům péče vyhověl. Nechtěl být za potížistu, ale paradoxně přesně to nastalo. Šel bojovat (byť skrytě) a v boji teče krev.

Co jsem si z toho odnesla já? Není toho málo: jednak, že o prostřední dceru se můžu opřít víc, než jsem čekala, o manžela naopak méně, než jsem si myslela. On byl totiž kvůli tomu přetrvávajícímu krvácení naprosto bezradný a tím pádem nestabilní. Silně jsem vnímala, že máme za zády velkou vztahovou síť, která byť nestojí na pokrevních svazcích, tak nás teď intenzivně podpořila a podporuje vlastně průběžně a dlouhodobě. Za to jsem moc vděčná. O sobě samé jsem díky téhle krizi zjistila, že sdílet svoje starosti mohu způsobem, který lidi neodrazuje, ale naopak zajímá a oslovuje. Nemusím chodit s prosíkem a ponižovat se, ale stačí přiznat slabou stránku či nedostatečnost a lidi se ochotně sami nabízejí s podporou či pomocí.

A docela okatě se ukázalo, že nesmím zapomínat na sebe. Měla jsem na včerejší podvečer domluveno fyzioterapeutické vyšetření a ošetření a málem jsem ho prošvihla. Došlo k tomu tak, že jsem po té včerejší štrapáci a krizi odpoledne vyčerpáním usnula a probudila se 10 minut před začátkem fyzioterapie. Naštěstí fyzioterapeutka je od nás jen 15 min autem a měla pro mne pochopení, když jsem jí po příjezdu vylíčila, co se poslední dva dny u nás dělo. A docela přesvědčivě to vyšetření ukázalo, jak se můj stres v souvislosti s manželovými zdravotními potížemi podepisuje na mém těle. O to silnější mám teď motivaci se o sebe lépe starat, protože k čemu je nemocná manželka a máma v rodině, kde ani táta není momentálně stabilní?

Pokračování příběhu určitě ještě bude, protože jsme teprve na začátku tohoto procesu – stále běží diagnostická fáze. Příští pátek čeká manžela CT lymfatických uzlin v břiše a hrudníku, následující úterý pak konečně vyhodnocení všech výsledků vyšetření, stanovení diagnózy a návrh léčebného plánu. Samozřejmě si nepřeju, aby nás potkala nějaká další krize, ale cesta dopředu je skrz samé vody. Tak uvidíme, co nám řeka života přinese za peřeje v budoucnu.