Jak lektorka sexuální výchovy na svět přišla

Jak svět přichází o archeoložky

Můj záběr se postupně rozšířil i na další starověké civilizace a také předkolumbovskou Ameriku. Snila jsem o tom, že jednou rozluštím mayské písmo. Na gymnáziu jsem ovšem narazila na fascinující životopis Luise Pasteura s titulem „Přemožitel neviditelných dravců“ a ten přesměroval moje zájmy částečně jinam – k organické chemii a mikrobiologii. Můj dědeček byl chemik i moje máma měla chemické vzdělání, takže to dávalo smysl. Sen studovat archeologii mi nicméně vydržel až do čtvrtého ročníku gymnázia, ale při rozhodování o dalším studiu na vysoké škole se realita neúprosně přihlásila o slovo. Studijní obor archeologie otvírali na Filosofické fakultě jednou za dva roky a brali 2 zájemce ze stovek podobných nadšenců, jako jsem byla já. Moje máma navíc neměla naprosto žádné konexe (bez nich to za socialismu skoro nešlo), táta byl z rodu třídních nepřátel a tak jsem pragmaticky usoudila, že větší naději na úspěch mám na poli mikrobiologie a přihlásila jsem se na lékařskou fakultu hygienickou. Toužila jsem pracovat v laborce, jezdit na terénní výzkumy, bádat nad původci lidských nákaz a bránit jim v decimování lidstva. Pražskou VŠCHT jsem z užšího výběru vyřadila poté, co jsem tam na dni otevřených dveří naprosto zabloudila v labyrintu chodeb, atrií a schodišť.

Jak medičky přicházejí o iluze

Studovat jsem začala v říjnu 1989 a po šesti týdnech se všecko obrátilo vzhůru nohama. Můj původní studijní obor hygiena a epidemiologie se průběžně transformoval na všeobecné lékařství s preventivním zaměřením. Jak jsem nikdy netoužila po tom stát se lékařkou (ani si nevzpomínám, že bych si na ni jako dítě hrála), tak transformované studium jelo plnou parou právě tímhle směrem. První tři ročníky, kde jsme probírali preklinické obory včetně vytoužené mikrobiologie, jsem zvládla docela v pohodě. Ale během druhé poloviny studia jsem postupně dospěla k závěru, že ani u lůžka pacienta ani na operačním sále nekvetu a tudy moje životní cesta dál nepůjde. Školu jsem sice dokončila s celkem slušným výsledkem navenek, ale uvnitř jsem měla jasno, že jako lékařka pracovat nechci. Vystřízlivěla jsem i ohledně své touhy uplatnit se na poli mikrobiologie – během studia jsem si totiž mohla práci v laboratoři vyzkoušet na vlastní kůži jako pomocná pedagogická a vědecká síla.

Logicky se objevila otázka, co dál? Že by cesta za životním snem o záchraně lidstva vedla přes vědeckou přípravu? Na jaře během státnic jsem se přihlásila na postgraduální studium v oboru fyziologie a od podzimu jsem se měla účastnit výzkumu cukrovky. Ještě před tím jsem si ale stihla přes prázdniny střihnout dvouměsíční brigádu jako lektorka češtiny pro cizince a měsíční stáž v Paříži na urgentním příjmu ve fakultní nemocnici. Dvouměsíční práce mimo právě vystudovaný obor byla pro mne vítaným odpočinkem a příležitostí ujasnit si a uvědomit, že se mohu uživit i jinak než lékařstvím. A následná měsíční stáž ve francouzské nemocnici mi v praxi potvrdila, že moje jazyková výbava není pro můj další život o nic méně důležitá než moje lékařské vzdělání.

Přetrpěla jsem ještě půl roku postgraduálního studia na lékařské fakultě včetně tříměsíční otročiny na jedné interní klinice v roli sekundární lékařky, abych konečně pochopila, že i bez lékařské atestace a titulu PhD. se dá žít a že moje hodnoty jsou se soudobým českým zdravotnictvím v praxi nekompatibilní. Prošla jsem symbolicky i fakticky dveřmi v plotě mezi fakultní nemocnicí a sousední lékařskou fakultou a na té jsem našla práci jako asistentka jednak ve výuce jazyků (čeština pro cizince a lékařská angličtina), jednak na poli lékařské etiky.

Jak akademičky přistávají nohama na zemi ...

Přeskočím teď 12 let akademické kariéry a na scénu přichází mateřství. Někteří ho spojují s kariérní přestávkou, jiní s mateřskou dovolenou. Já pracovala průběžně (byť v omezeném rozsahu) během všech tří těhotenství a o dovolené lze se třemi dětmi těžko mluvit. Akademická kariéra sice dostala na frak, ale zato jsem se setkala s nečekanými výzvami, které bych jako bezdětná sotva zažila. A moje další pracovní zaměření tím bylo také zásadně ovlivněno. Největší výzvou bylo narození naší nejmladší dcery – ani ne kvůli tomu, že třetí dítě jsme cíleně neplánovali, ale kvůli genetickému syndromu, který si na svět přinesla. Trisomie 21, diagnostikovaná krátce po narození, nám řádně zamíchala kartami. Čtyři roky, které jsem s ní strávila doma, mi ukázaly, že o zaměstnání na plný úvazek si bez rozsáhlé podpory dalších osob mohu nechat jenom zdát. Obě babičky sice pomáhaly, jak mohly, ale většina péče o dceru ležela na mně. Manžel fungoval jako výhradní živitel rodiny po téměř devět let.

Situace se změnila jednak naším přestěhováním z metropole do pohraničí, jednak přijetím nejmladší dcery do školky. Po roce ladění pracovního, školního a domácího režimu jsem byla schopná nastoupit jako lékařka na 6 hod denně v blízkých lázních. Návrat do zdravotnictví po 21 letech od promoce nebyl úplně jednoduchý, ale v zaměstnání mne velmi podporovali jak během každodenní praxe, tak v dalším vzdělávání v oboru rehabilitace a fyzikální medicíny. Vzhledem k rozmanité mezinárodní klientele jsem mohla uplatnit i své jazykové znalosti a ještě se učit nový jazyk. Práce v lázeňství mne bavila, dávala mi smysl a vypadalo to, že by se časem našel i prostor pro výzkumné aktivity.

... a s rukama v hlíně

Po třech a půl letech nadějné a perspektivní práce ale přišel Covid, lázně musely zavřít a aby zcela nezkrachovaly, musely propustit třetinu zaměstnanců. Já jsem bohužel jako jedna ze služebně nejmladších lékařek dostala výpověď též.

Většinu Covidária jsem strávila prací v domácnosti a na zahradě a podporou ostatních členů rodiny v jejich práci nebo studiu. Od začátku r. 2022 jsem měla šanci vyzkoušet si na půl roku práci na pozici výzkumného pracovníka v nově vznikající výzkumné instituci, ale vzhledem k dojíždění a jiným organizačním komplikacím jsem s tím pak skončila. Na jaře téhož roku se naprosto nečekaně do mého zorného pole dostala sexuální výchova!

A je to tu!

Na základní škole, kam chodily moje děti, právě probíhaly třídní schůzky. Třídní učitelka mojí prostřední dcery se rozhodla apelovat na přítomné rodiče, aby doma svým potomkům vysvětlili, jak děti přicházejí na svět a jak si je nepořídit nevhod. Ve vyšším ročníku téže školy totiž nedávno dvě nezletilé dívky otěhotněly a když se na to přišlo, bylo už pozdě na cokoli kromě donošení těhotenství a porodu.

Trochu mi zatrnulo, i když jsem si byla jistá, že moje dcera tehdy (v 7. třídě) na kluky koukala spíš pohrdavě než obdivně či zamilovaně. Pak jsem si uvědomila, že byť v ranějším dětství jsem s dětmi na tohle téma vedla celkem otevřené hovory a četli jsme si nějaké knížky a na obrázcích ukazovali, co je zajímalo, přece jen čas pokročil a děti povyrostly. Takže ta výzva pro mne přišla právě včas. Nicméně mi to nedalo a zeptala jsem se třídní učitelky, jestli nemají nějakou sexuální výchovu ve škole? Paní učitelku jsem tím evidentně uvedla do ještě nepříjemnější situace. Lehce znachověla a vysoukala ze sebe přiškrceným hlasem něco o tom, že v přírodopise a ve výchově ke zdraví se o tom nějak mluví, ale „to víte, každý na to nemá a spíš se tomu snaží vyhnout“. Tu se probudil můj dlouho nevyužitý vyučovací potenciál (tři roky covidového doučování doma nepočítám) a nabídla jsem se, že bych tedy mohla nějaké přednášky o sexualitě pro děti a dospívající připravit, kdyby o to byl ve škole zájem. Paní učitelce se zjevně zlepšila nálada, hned mi předala kontakt na školní metodičku prevence a během pár dní jsme se sešly, abychom se domluvily na spolupráci.

Nečekané tréninkové pole pro rozvoj osobnosti

Do konce školního roku sice ještě zbývaly 2 a půl měsíce, ale už tam byly naplánované jiné preventivní programy, takže jsme začátek sexuální výchovy odložily až na nový školní rok.

Měla jsem tak dostatek času na přípravu kurzu oné základní škole na míru. S metodičkou prevence jsme se sice shodly na tom, že ideální by bylo učit v tandemu žena+muž, ale mně se od jara do podzimu nepodařilo sehnat žádného muže, který by byl ochoten do této práce jít. Všichni kolegové lékaři, které jsem oslovila, nad tím mávli rukou, že jim taková práce za to nestojí. Takže jsem se na tréninkové pole sexuální výchovy pro puberťáky vydala sama. Ze začátku plná pochybností a obav, jak to zvládnu. Ale nelituju toho. S každou odučenou lekcí se dozvídám nejen víc o svých dětech a jejich vrstevnících, ale také sama o sobě. Čili jsem zpátky u výzkumu, tentokrát na vlastní kůži. O tom napíšu někdy příště.